Střepy snů: Husákův projev

Vysoký funkcionář KSČ v doprovodu svého komunistického pomocníka a bývalé máničky míří za svou milenkou. Co se všechno může pokazit, když se do hry vloží tajné služby.

Na začátku února jsem s +Martinem  a +Ondrou sehrál v čajovně tříhodinový příběh podle Střepin snů. Byla to naše první hra a její průběh zde předkládám. Následující vyprávění se věrně drží hry tak, jak byla hrána. Trochu jsem poupravil přechody mezi jednotlivými konflikty a více jsem zdůraznil motivace postav k tomu, jak se v příběhu chovají.

UPDATE: Pravopisné chyby už byly odstraněny díky +Janě.

Úvod

Upoutávka 1

Starý pán si sedá na posteli. Mladá dívka ho hladí. „Safra, nevyšlo to.“

Upoutávka 2

Muž se zbraní v ruce se zezadu blíží k sedící postavě.

Vladimír Stádník se rozloučil s manželkou. Od branky se ještě jednou otočil a zamával ženě. V zapadajícím slunci se jeho funkcionalistická vila oděla do oranžovo-žlutého odstínu. Byl na sebe pyšný. Po těch letech v sobě úplně potlačil ten nepatřičný pocit, že se v šedesátém osmém zachoval zbaběle. Určitě nelitoval předchozího majitele vily, který utekl někam na Západ. Však i on vilu získal podobným způsobem, jen o několik let dříve. Závan mrazivého listopadového vzduchu odvál v okamžiku tyto vzpomínky a Vladimír prošel brankou ven na ulici.

„Dneska to zas bude noční šichta,“ proběhlo mu hlavou.

Robert udeřil svoji družku silně do tváře.

„Zase ses opila, megero jedna, a beze mne. Zkurvená práce,“ zabouchl za sebou dveře. Prošel pavlačí ke schodišti kolem otevřených vrátek společného záchodu. Otřásl se odporem i chladem. Mrazivý vzduch pronikal pod jeho chlupatý, kousavý svetr.

Sešel dvě patra a v mlze se vydal do garáží. Toho dne inverze tlačila kouř ze smíchovských fabrik k řece. O kus dál po vodě se do tohoto šedavého mraku vléval proud smogu z druhého břehu. I vysočanské továrny pracovaly naplno ve snaze splnit plán.

„Dneska to bude tahle adresa,“ řekl úsečně garážmistr. Robert se na nic neptal. Robert se už dávno na nic neptal. Divoké mládí bylo pryč a práci řidiče uvykl. Nasedl do velkého černého auta a nastartoval.

Když vyjel nahoru na Strahov, oslnily ho ostré paprsky zapadajícího slunce. Město za ním se ztrácelo v mlze a Hrad v něm plul jako ostrov.

„Jo, papaláši, ty snad dejchaj i lepší vzduch.“

Bylo to ironií osudu, že on teď dělal řidiče pro členy ÚV KSČ. On, který se
v mládí serval s nejedním fízlem.

„Teď se mi ty dlouhý vlasy taky hodí,“ pomyslel si a pohledem do zrcátka zkontroloval, že mu přehazovačka z prořídlých vlasů dobře zakrývá počínající pleš.

Tatra 603 zastavila před vilou na Hanspaulce.

Tatra 603 zastavila před vilou na Hanspaulce. Na rohu čekal muž v šedém saku.

„Soudruzi bydlí na hezkých adresách.“ Vystoupil, obešel vůz a chystal se otevřít zadní dveře.

„Ne, dnes jedeme ještě pro někoho. Pojedu vpředu.“

Robert pokrčil rameny.

V ulici U Brusnice se táhne dlouhá neprostupná zeď a za ní vystupuje střecha zchátralé Lumbeho vily. K čemu vláda přilehlou zahradu používá, je statní tajemství. Robert krokem dojel až k malé kovové brance.

„Tady zastavte,“ pokynul mu jeho spolujezdec. „Vystupte a třikrát zaklepejte na ta kovová vrátka.“

Branka se otevřela a postava ve vysokém kabátě a s kloboukem posazeným hluboko do čela rychle došla k autu. Robert za ní přirazil dveře.

„Jeďte na Žižkov do Jesеniovy.“

Robert se rozjel. V posledním záblesku zapadajícího slunce zahlédl v zrcátku tajemného cestujícího. Čelist mu spadla překvapením. Za ním seděl sám generální tajemník. A prezident. Gustav Husák.

Bulovka

Šestsettrojka se vymotala z Hradčan a přes Letnou zamířila dolů k řece. Vladimír byl lehce nervózní a sem tam se ohlédl. Už vjížděli do tunelu, když tu náhle zařval:

„Zahni a šlápni na to, sledujou nás! Musíme se jich zbavit.“

Rudolf prudce zahnul, klimbající tajemník sebou vzadu trhl. Za nimi se na rohu křižovatky vyhoupla černá volha a vzápětí další. Obě zahnuly do stejné ulice. Tykadla antén prozrazovala, že tohle nejsou obyčejní účastníci večerního provozu.

„Hele, dneska musím na ten Žižkov dojet nepozorovaně. Potřebuju na zítra inspiraci. Jestli se ti to povede, budu ti zavázán.“

„Ano, soudruhu prezidente,“ odvětil Robert.

„Asi jako Gottwald Slánskému,“ dodal v duchu. Myšlenky ho odvedly do mladých let, kdy s estébáky hrával hru na kočku a myš. Na to, že to teď není „my proti nim“, ale „oni proti sobě“, moc nemyslel. Volhy se mu stále nedařilo setřást, držely se ho jako klíšťata.

„Použiji starý trik.“

 

Konflikt 1

Podaří se setřást pronásledovatele a cesta za Annou je volná. ✕ Agenti dále sledují subjekt.

Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?

Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?

„Použiji starý trik,“ oznámil oběma soudruhům. Kdysi totiž dělal pomocnou sílu v márnici na Bulovce. Zkusí ty papaláše protáhnout tunelem pod nemocnicí a pak je odveze černou sanitkou, kam budou chtít.

Tatrovka zastavila před pavilonem. Robert bez chvatu vystoupil a otevřel soudruhům dveře. Po očku sledoval volhy stojící na rohu u vjezdu do areálu nemocnice. Doprovodil oba soudruhy do pavilonu. Nenucenost a přirozenost musí pronásledovatele zmást. Než přijdou na to, že tohle není tajná návštěva lékaře, bude už s prezidentem pryč.

Skupina rychle pod Robertovým vedením seběhla dolů do suterénu. Teď už stačilo proběhnout úzkou temnou chodbou dozadu kolem márnice až k parkovišti.

„Ne, já nemůžu. Tyhle kobky... Tam nechci,“ zastavil se generální tajemník. Asi nějaká vzpomínka na válku nebo na vězení. Rudolfova trpělivost, které nikdy moc neměl, byla u konce. Popadl Husáka za límec a vtlačil ho do tmy. Husák se nechtěl nechat a vzpříčil se v úzkém prostoru. Robert zatlačil víc. Husákovi podklouzly nohy a svalil se na zem. Při pádu se pokusil zachytit přepravek naskládaných u stěny. Hluk roztříštěných lahví se rozlehl po ztichlé chodbě.

Nahoře se rozsvítilo.

„Kdo je tam? Co tu... Auuu!“ ozval se shora ženský hlas. Ihned byl nahrazen výkřikem bolesti a dupotem bot. Agenti si to naštěstí namířili nejdříve do horních pater.

Robert naléhá: „Tak se zvedejte, musíme rychle dál.“ Husák se ale nehýbe.

„Proboha, co je mu?“ Ulekne se Vladimír.

„Buďte v klidu. Dejchá. Je jen otřesenej. Pomozte mi s ním.“ Společně pak Vladimír s Rudolfem dotáhnou generálního tajemníka až k parkovišti sanitek.

Konflikt 2

Ujedou agentům i s omámeným Husákem. ✕ Agenti je přistihnou, jak cpou bezvládného Husáka do rakve.

Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?

Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?

Složíme ho do rakve a odjedem. Rudolf zkušeně hmatá pod sedačku pro klíče od zapalování a startuje. Vladimír se snaží vzadu nasoukat generálního tajemníka do rakve.

„Počkej,“ přispěchá mu Robert na pomoc a silou cpou oba bezvládnou postavu do úzkého prostoru.

Z ústí chodby se ozve: „Musí být tady dole.“ Husák je skoro v rakvi. Hlasité kroky se blíží.

Noční hlídač škrtl zápalkou. Plamen osvítil tabulku „Zákaz kouření“. Hlídač přiložil zápalku k cigaretě.

Střecha nebyla od války opravována. Voda si našla po těch letech cestu skrz. Pak už jen usilovně kapala na starý rozvod acetonu. Té noci koroze dokonala své dílo a molekuly plynu začaly narušeně unikat do zatuchlého vzduchu starého skladiště.

Husák už je v rakvi. Rudolf sedá za volant. V ústí chodby zahlédnou postavu v dlouhém koženém kabátě a klobouku.

„Tohle skončí blbě!“ zamručí Vladimír. Má pravdu. Vzduchem zaburácí hrom. Budova, ze které před chvílí vyšli, se zachvěje. Z černé díry se vyvalí mrak prachu. Černá sanitka odjíždí.

Budova výbuch přečkala, jen strop suterénní chodby se sesul. Když se prach rozptýlí, zůstane ležet před vchodem zaprášený klobouk.

Panelák

Pohřební vůz zastavil před panelákem. Rudolf se ohlédl dozadu a povídá Vladimírovi:

„Ten magor tam chlastá denaturák na čistění skvrn, asi si myslí, že je to vodka.“

Vladimír se otočil a spatřil, jak se Husák snaží nadzvednout ze dna rakve. V ruce drží skleněnou lahev a chystá se ochutnat. Je dezorientovaný surovým zacházením i výbuchem, ale vůni alkoholu bezpečně pozná.

„Tohle se nám moc nepovedlo. Vezmeme ho nahoru a dáme ho do kupy. Předpokládám, že StB jsme už setřásli. Důležité je ale, aby ho v tomhle stavu neviděl vůbec nikdo,“ řekne Vladimír a vystoupí.

Robert stále sedí za volantem a přemýšlí. Vzpomíná na všechna příkoří, co mu Oni způsobili. Jak ho vyhodili z univerzity. Pod pohrůžkou kriminálu ho nahnali na špatně placené práce. Na všechny ty výslechy, mlácení. Na to, jak dopadli jeho kamarádi. Udělalo se mu zle. Ale teď má v ruce jejich hlavního organizátora. Člověka jenž zaštítil svoji osobou všechno to svinstvo. Rukou bezděčně hmátne pod sedačku. Studený kov. Co to může být? Těžký hasák. Z hrůzných myšlenek ho probere Vladimírův hlas.

„Dělej, pomoz mi s ním.“

Robert si pomyslí: „Ještě není čas. Posral bych si život a nikomu bych tím nepomohl. Musím si tu mstu líp načasovat.

Konflikt 3

Nepozorovaně dostanou Husáka do Annina bytu. ✕ Někdo pozná Husáka a probudí řevem celou ulici.

Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?

Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?

„Kam ho táhnete, kdo to je?“ Zeptal se zvědavě stařík, který vystoupil z výtahu.

„Nezacláněj, dědku!“ probudí se ve Vladimírovi jeho pohrdání nulami.

„Co, co, co?“ nenechá se dědek. „Koho to táhnete?“ Snaží se odstrčit Vladimíra a dostat se k postavě, kterou podpírá Robert.

Přešlapování se rozléhá po chodbě ztichlého paneláku. Otevřou se dveře bytu v přízemí. Domovní důvěrnice v natáčkách spatří postavy.

„Co se tu dě...?“ Poznala Husáka.

„Toto je akce Ústředního výboru Strany. Vše, co tu vidíte, považujte za přísně důvěrné,“ důrazně odpověděl Vladimír na nedořečenou otázku. A pokračuje: „Soudruh jde poblahopřát k svátku své sestřenici Anně. Cestou trochu prochladl, a tak mu pomáháme. Vraťte se do svého bytu.“

„Ale dnes přece není Anny!“

„Soudružka slaví na Annu Proletářku,“ odvětil Vladimír a hned má po ruce svůj diář. Otevře ho na založeném místě a skutečně na ten den je v kalendáři natištěno: „Dnes slaví svátek Anna Proletářka“.

Babice ztichla. Otočila se a zalezla, dědek pokračoval v cestě na pivo a šofér a oba soudruzi už bez problémů vyjedou výtahem až do horního patra.

Anna jim otevřela tak, jak čekala na svého milence. V hedvábné poloprůhledné košilce. Rudolfovi dnes podruhé spadla čelist.

„Tak takhle vypadá nóbl panička.“ Anna mu ale nevěnovala ani trochu pozornosti. Vrhla se hned ke svému, stále ještě dezorientovanému milenci a odvedla ho do ložnice.

„Bubu, kde jsi se tak zřídil?“

„Dneska z toho nic nebude. Safra, nevyšlo to. Dones mi vodku. Musím se dát do kupy,“ odvětil Husák. Sebral se a odkráčel do ložnice. Posadil se na postel a začal si mnout spánky.

Upoutávka 1 zahrána.

Vladimír scéně přihlížel a v jeho hlavě se začal rodit plán.

„Nemáte tu nějaký uklidňující prostředek?“

„Je ve skříňce nad linkou.“

Ve skřínce byly všelijaké léky. Samé západní značky. Vladimír po chvilce našel, co hledal. Vymáčkl si do ruky několik prášků z platíčka. Pak vyškubl Anně z ruky flašku vodky a skleničku.

„Já se o něj postarám sám, vy se radši věnujte tady šoférovi, ať vám tu nic neukradne.“

Rudolf si zatím v obýváku prohlížel rozečtenou knihu. Anna se k němu otočila.

„Znáte to?“

„No jasně.“

„Vy jste četl Kunderu? To bych do vás neřekla.“

„Tohle jsem četl ještě ve strojopisu. Milan se mně občas ptal na názor.“

„Vážně?“ Anna zjihla a úplně zapomněla na svého Bubu.

Zde se příběhy obou postav na chvílli rozdělí.

Vladimír rozmačkal hrst barbiturátů do sklenky vodky. Pak se odebral do obýváku.

Konflikt 4

Husák lest neprohlédne, vypije vodku a usne jako špalek. ✕ Husák lest prohlédne, Vladimír ztratí veškerou důvěru a Husák se pokusí utéct.

Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?

„Co to plave na dně?“ zeptal se Husák podezřívavě.

„Nevím, asi nějaká špína. Vodka to vydezinfikuje. Pij, soudruhu, udělá se ti dobře.“

Husák si ještě chvilku pohrával se skleničkou a pak ji na jeden hlt vyprázdnil.

Zažije Vladimír akci jako James Bond?
Úspěch

Mezitím dál Robert v obýváku flirtuje s Annou.

Konflikt 5

Anna Robertovi podlehne. ✕ Anna nepodlehne, navíc se pokusí vzbudit Bubu a nebo uteče z bytu a ztropí vyrvál.

Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?

Anna se natáhla pro další knihu, s kterou se chtěla pochlubit, a bezděčně se dotkla tělem Robertovy ruky. Když Robert ucítil na ruce tlak Anniných ňader a přes tenké hedvábí se do jeho kůže obtiskla bradavka, přestal se ovládat. Sevřel Annu rukama.

„Já tě stejně od někud znám,“ pravila Anna a snažila se vymanit z jeho sevření.

„Už vím. Když jsem byla malá holka, jezdila jsem s mámou často k jedněm cizím lidem na chalupu. Říkalo se tam tomu Hrádeček, ale byl to jen takový velký barák u lesa.“

Rudolf zajel rukou do jejích kalhotek.

„Byla jsem tenkrát malá holka. Ty jsi tam hrával v nějaký kapele na kytaru. Moc ses mi líbil.“

Robertovi se v myšlenkách vybavila krásná tvář podobná Annině.

„Tak tohle je Věrčina dcera.“ Vzpomněl si na řádění na koncertech a na divoké mejdany plné alkoholu i drog. Na krásné večery v náručích intelektuálek mluvících o dialektice a podobných nesmyslech. Na jeho přitakávání a předstíraný zájem. Ve skutečnosti mu tenkrát šlo ve vztahu k ženám jen o jedno. Tohle všechno mu ten zkurvysyn Husák a jemu podobní vzali. Vlhko mezi prsty ho vrátilo na zem. Annin župánek sjel na podlahu, vrhli se na sebe.

Vyspí se Robert s Annou?
Úspěch

Anna objímá polštář a blaženě oddychuje. Robert ji přikryje dekou a jde do kuchyně. Vladimír sedí u stolu a civí do flašky vodky. Přemýšlí. Robert dojde k lince a vytáhne ostrý nůž. Pak jde do ložnice. Na posteli tam oddechuje Husák. Robert se nad ním nakloní a pevněji sevře nůž v ruce.

„Nech toho. Mám lepší plán, jak se mu pomstít. Něco víc než mu objet milenku nebo ho kuchnout.“

Upoutávka 2 zahrána.

Robert si přisedl k Vladimírovi a dolil si skleničku z flašky vodky. Vladimír mu pak řekl o tom, že má Husák další den projev v Národním shromáždění. Že ten projev je velice důležitý. Že se bude týkat posledního prohlášení Helsinského výboru. Prý tam budou zahraniční novináři a možná to bude přenášet i Eurovize. A co kdyby mu, zatím co spí jako špalek, ten projev trochu pozměnili. Husák si důležité projevy nepíše sám a často si je čte těsně před vystoupením. Mohli by v tom projevu Stranu nebo alespoň Husáka zdiskreditovat.

Robert pokrčí rameny, zdá se mu to trochu komplikované, ale hned dává k dobru své akademické vzdělání. Určitě by dokázal napsat něco, co by na první pohled nevypadalo podezřele, aby to Husák přečetl, ale každému posluchači by po chvíli muselo být jasné, co to ta normalizace poměrů ve skutečnosti je.

Motivaci Vladimírova jednání ponecháváme na čtenářově úsudku. Možná se v něm probudila nechuť ke Straně, která ho přinutila před lety sklonit hlavu, a nebo mu jde jen o to znemožnit Husáka a v nastalé krizi se posunout o pár příček v hierarchii výš.

Národní shromáždění

Pohřebák zaparkovali ve vedlejší ulici. 

Konflikt 6

Postavám se podaří proniknout do budovy Národního shromáždění. ✕ Postavám se to nepodaří.

Společný cíl: Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?

Pohřebák zaparkovali ve vedlejší ulici. Pěšky došli ke dveřím budovy. Vladimír zazvonil a přitiskl svoji členskou legitimaci k proskleným dveřím.

„Kampak, pánové, takhle v noci?“ zeptal se vratný, když odemkl. Podezřívavě sledoval oba pobudy. Rudolfův zevnějšek nebudil nikdy moc důvěry u obyčejných lidí, ale dnešní noc se podepsala i na vzhledu Vladimíra. Umouněné vlasy, zpocená tvář, mdlé nepřítomné oči.

„Jsem Vladimír Stádník, člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Zapomněl jsem si v kanceláři dokumenty.“

„To je mi jedno, kdo jste. V noci je každému zakázaný vstup. I pro členy ÚV. To jistě víte.“ Odvětil vrátný pevným hlasem.

„Asi jste neslyšel o včerejším usnesení ÚV o vstupu do budovy Národního shromážděni? Tady mám s sebou kopii.“ Vladimír vytáhl ze svého diáře složený list papíru.

Vratný ho zklamaně pročetl a pokýval hlavou. Pak mu oči zazářily.

„Jdete o týden dříve. Tady dole je datum platnosti. Přijďte až ráno. A teď ustupte, ať mohu zavřít.“

Vladimír se urazil. Takhle s ním již dlouho nikdo nejednal. Navíc takováhle nula. Nadechl se a pak soustředěně pevným hlasem pravil:

„Opravdu víš, s kým jednáš, soudruhu? Jsem členem ÚV a mám tedy moc nad životem a smrtí takových červů, jako jsi ty. Četl jsi Solženicyna? Víš, co v Sovětském svazu dělají s nickama, jako seš ty? Uhni, nebo tě tvoje rodina už nikdy neuvidí!“ Poslední slova Vladimír křičel.

Vrátný se vyděsil. Vzpomněl si na své dětství v padesátých letech. „Soužení Lenina“ sice nikdy nečetl, ale ten tón ho vyděsil natolik, že zmlkl a ustoupil od dveří. Oba dobrodruzi prošli vestibulem a výtahem vyjeli do horního patra.

Ve svitu poblikávajících zářivek došli oba až ke kanceláři generálního tajemníka.

Konflikt 7

Postavám se podaří podvrhnout změněný text proslovu. ✕ Postavy se prozradí, ztropí hluk, na místo dorazí policie.

Společný cíl: Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?

V Husákově kanceláři stál mohutný mahagonový stůl. V porovnání s okolním moderním nábytkem působil impozantně a dával všem jasný signál o významu svého uživatele.

„Tady si je schovává,“ pokusil se Vladimír otevřít šuplík. Byl samozřejmě zamčený. „Měli jsme mu vzít klíček,“ povzdechl si.

Roberta už zase přešla trpělivost. Chtělo se mu spát, a tak vzal za šuplík silou. Nepovolil. Teď už se opravdu naštval. Popadl ze stěny hasicí přístroj, a než mu Vladimír mohl zabránit, urazil celou přední část šuplíku i se zámkem. Prohrabali se dokumenty, až nalezli tu správnou obálku. Robert zasedl k psacímu stroji a začal dokument přepisovat. Sem tam ale něco změnil. Při každé takové změně mu po tváři přejel škodolibý úsměv.

Hotový podvrh pak společnými silami zavřeli zpět do stolu. Snad se šuplík ráno nerozpadne Husákovi pod rukama.

Husák spal jak dřevo a neprobudilo ho ani zvonění, když se Robert s Vladimírem vrátili. S Anninou pomocí omyli spícího Husáka a vykartáčovali jeho oblek. Anna se na nic neptala. Přece jenom si už uvědomila, jaké následky jí může přinést večerní úlet.

„Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. Vůbec nic si ze včerejší noci nepamatuji. Musel jsem asi vypít hodně vodky,“ prohlásil Husák, když otevřel oči. Anna ho políbila na čelo. „Pospíchej, Bubu, ať stihneš ten svůj projev.“

Husák vyběhl z paneláku. Zarazil se, neboť nikde neviděl služební tatru. Vladimír mu pokynul ze zaparkované sanitky.

„Součást večerního krytí,“ odvětil Vladimír na Husákův nechápavý výraz a uvolnil mu místo vedle řidiče. Sám si zalezl dozadu.

„Vypadá to, že si toho moc nepamatuje,“ ulevilo se mu.

Do postranní ulice u budovy Národního shromáždění dorazili akorát včas. Husák nebude mít kdy na první přečtení proslovu.

Konflikt 8

Husák nic neprohlédne a přečte celý proslov. Nikdo se ho nepokusí přerušit. Strana se totálně znemožní před celým světem. ✕ Husák význam pozměněného textu pochopí a začne přednášet spatra. Pln energie po důkladném spánku vloží do projevu všechno své řečnické umění. Autentický projev bude tak přesvědčivý, že znejistí i zahraniční reportéry.

Společný cíl: Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?

Jako člen ÚV sedí Vladimír na tribuně. Sedí, hledí do obecenstva a třese se strachy. Husák začíná číst. Vladimír stále neví, na čem je. Husák řeční, až se dostane k pozměněné pasáži. S úlevou Vladimír poslouchá Robertova slova:

„A oni nám ti samozvanci z jakéhosi Helsinského výboru tvrdí, že tu máme politické vězně. No, jistě že je tu máme. A jsme na to hrdí. Cožpak si za to nemohou sami? Jistě že se možná najde mezi těmi 15 000 vězni nějaký, který jen přimaloval knír na obrázek Lenina v novinách. Ale já se ptám, jak jinak prohlubovat boj za mír, socialismus a sociální pokrok v současné etapě soudobé epochy? Kdysi samotný generalissimus pravil: ‚Vnitřní nepřítel revoluce je horší než Hitler. Hitler v nejhorším povraždí váš národ, zbaví vás těch prolhaných Židů, ale nikdy nezlomí ducha revoluce. Naproti tomu: proti vnitřnímu nepříteli je třeba zakročit tvrdě. Hraje si někdo na intelektuála, pošlete ho pracovat do slévárny. Reptá i tam, pošlete ho za polární kruh. Stále reptá? Seberte mu šaty.‘ A přesně v tomto duchu s reakcí jednal náš první dělnický prezident a přesně v tomto duchu budeme jednat i my.“

Sál při těchto slovech ztichl. Husák se odmlčí a znejistí. Nenadálé ticho probudí dřímajícího Lenárta. Ten chvíli mžourá na okolní svět a pak začne tleskat. Pěkně hlasitě po soudružsku. Ostatní straníci se přidávají. Indra, Jakeš a nakonec i Štrougal. Pak už tleská celá tribuna. Funkcionáři vstávají a poplácávají se po ramenou.

„To jsme jim to nadnali – imperialistům jedněm.“

Řadoví členové shromáždění i obecenstvo však mlčí. Jen přítomní zahraniční novináři si narychlo balí své věci.

„Tohle bude zítra na titulní straně. Rychle k telefonu.“

Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?
Úspěch