Vysoký funkcionář KSČ v doprovodu svého komunistického pomocníka a bývalé máničky míří za svou milenkou. Co se všechno může pokazit, když se do hry vloží tajné služby.
Na začátku února jsem s +Martinem a +Ondrou sehrál v čajovně tříhodinový příběh
podle Střepin snů. Byla to naše první hra a její průběh zde
předkládám. Následující vyprávění se věrně drží hry tak, jak byla
hrána. Trochu jsem poupravil přechody mezi jednotlivými konflikty a více jsem
zdůraznil motivace postav k tomu, jak se v příběhu chovají.
UPDATE: Pravopisné chyby už byly odstraněny díky +Janě.
Úvod
Upoutávka 1
Starý pán si sedá na posteli. Mladá dívka ho hladí. „Safra, nevyšlo to.“
Upoutávka 2
Muž se zbraní v ruce se zezadu blíží k sedící postavě.
„Dneska to zas bude noční šichta,“ proběhlo mu hlavou.
Robert udeřil svoji družku silně do tváře.
„Zase ses opila, megero jedna, a beze mne. Zkurvená práce,“
zabouchl za sebou dveře. Prošel pavlačí ke schodišti kolem otevřených vrátek
společného záchodu. Otřásl se odporem i chladem. Mrazivý vzduch pronikal pod
jeho chlupatý, kousavý svetr.
Sešel dvě patra a v mlze se vydal do garáží. Toho dne inverze
tlačila kouř ze smíchovských fabrik k řece. O kus dál po vodě se do tohoto
šedavého mraku vléval proud smogu z druhého břehu. I vysočanské továrny
pracovaly naplno ve snaze splnit plán.
„Dneska to bude tahle adresa,“ řekl úsečně garážmistr. Robert se
na nic neptal. Robert se už dávno na nic neptal. Divoké mládí bylo pryč a práci řidiče uvykl. Nasedl do velkého černého auta a nastartoval.
Když vyjel nahoru na Strahov, oslnily ho ostré paprsky zapadajícího
slunce. Město za ním se ztrácelo v mlze a Hrad v něm plul jako ostrov.
„Jo, papaláši, ty snad dejchaj i lepší vzduch.“
Bylo to ironií osudu, že on teď dělal řidiče pro členy ÚV
KSČ. On, který se
v mládí serval s nejedním fízlem.
v mládí serval s nejedním fízlem.
„Teď se mi ty dlouhý vlasy taky hodí,“ pomyslel si a pohledem do
zrcátka zkontroloval, že mu přehazovačka z prořídlých vlasů dobře zakrývá
počínající pleš.
Tatra 603 zastavila před vilou na Hanspaulce.
Tatra 603 zastavila před vilou na Hanspaulce. Na rohu čekal muž
v šedém saku.
„Soudruzi bydlí na hezkých adresách.“ Vystoupil, obešel vůz a chystal se otevřít zadní dveře.
„Ne, dnes jedeme ještě pro někoho. Pojedu vpředu.“
Robert pokrčil rameny.
V ulici U Brusnice se táhne dlouhá neprostupná zeď a za ní
vystupuje střecha zchátralé Lumbeho vily. K čemu vláda přilehlou zahradu
používá, je statní tajemství. Robert krokem dojel až k malé kovové brance.
„Tady zastavte,“ pokynul mu jeho spolujezdec. „Vystupte a třikrát
zaklepejte na ta kovová vrátka.“
Branka se otevřela a postava ve vysokém kabátě a s kloboukem
posazeným hluboko do čela rychle došla k autu. Robert za ní přirazil
dveře.
„Jeďte na Žižkov do Jesеniovy.“
Robert se rozjel. V posledním záblesku zapadajícího slunce
zahlédl v zrcátku tajemného cestujícího. Čelist mu spadla překvapením. Za ním
seděl sám generální tajemník. A prezident. Gustav Husák.
Bulovka
Šestsettrojka se vymotala z Hradčan a přes Letnou zamířila dolů
k řece. Vladimír byl lehce nervózní a sem tam se ohlédl. Už vjížděli do
tunelu, když tu náhle zařval:
„Zahni a šlápni na to, sledujou nás! Musíme se jich
zbavit.“
Rudolf prudce zahnul, klimbající tajemník sebou vzadu trhl. Za
nimi se na rohu křižovatky vyhoupla černá volha a vzápětí další. Obě zahnuly do
stejné ulice. Tykadla antén prozrazovala, že tohle nejsou obyčejní účastníci
večerního provozu.
„Hele, dneska musím na ten Žižkov dojet nepozorovaně. Potřebuju
na zítra inspiraci. Jestli se ti to povede, budu ti zavázán.“
„Ano, soudruhu prezidente,“ odvětil Robert.
„Asi jako Gottwald Slánskému,“ dodal v duchu. Myšlenky ho
odvedly do mladých let, kdy s estébáky hrával hru na kočku a myš. Na to, že
to teď není „my proti nim“, ale „oni proti sobě“, moc nemyslel. Volhy se mu
stále nedařilo setřást, držely se ho jako klíšťata.
„Použiji starý trik.“
Konflikt 1
Podaří se setřást pronásledovatele a cesta za Annou je volná. ✕ Agenti dále sledují subjekt.
Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?
Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?
„Použiji starý trik,“ oznámil oběma soudruhům. Kdysi
totiž dělal pomocnou sílu v márnici na Bulovce. Zkusí ty papaláše
protáhnout tunelem pod nemocnicí a pak je odveze černou sanitkou, kam
budou chtít.
Tatrovka zastavila před pavilonem. Robert bez chvatu
vystoupil a otevřel soudruhům dveře. Po očku sledoval volhy stojící na
rohu u vjezdu do areálu nemocnice. Doprovodil oba soudruhy do
pavilonu. Nenucenost a přirozenost musí pronásledovatele zmást. Než
přijdou na to, že tohle není tajná návštěva lékaře, bude už s
prezidentem pryč.
Skupina rychle pod Robertovým vedením seběhla dolů do
suterénu. Teď už stačilo proběhnout úzkou temnou chodbou dozadu kolem
márnice až k parkovišti.
„Ne, já nemůžu. Tyhle kobky... Tam nechci,“ zastavil
se generální tajemník. Asi nějaká vzpomínka na válku nebo na
vězení. Rudolfova trpělivost, které nikdy moc neměl, byla u
konce. Popadl Husáka za límec a vtlačil ho do tmy. Husák se nechtěl
nechat a vzpříčil se v úzkém prostoru. Robert zatlačil víc. Husákovi
podklouzly nohy a svalil se na zem. Při pádu se pokusil zachytit
přepravek naskládaných u stěny. Hluk roztříštěných lahví se rozlehl po
ztichlé chodbě.
Nahoře se rozsvítilo.
„Kdo je tam? Co tu... Auuu!“ ozval se shora ženský
hlas. Ihned byl nahrazen výkřikem bolesti a dupotem bot. Agenti si to
naštěstí namířili nejdříve do horních pater.
Robert naléhá: „Tak se zvedejte, musíme rychle dál.“
Husák se ale nehýbe.
„Proboha, co je mu?“ Ulekne se Vladimír.
„Buďte v klidu. Dejchá. Je jen otřesenej. Pomozte mi s
ním.“ Společně pak Vladimír s Rudolfem dotáhnou generálního tajemníka
až k parkovišti sanitek.
Konflikt 2
Ujedou agentům i s omámeným Husákem. ✕ Agenti je přistihnou, jak cpou bezvládného Husáka do rakve.
Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?
Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?
Složíme ho do rakve a odjedem. Rudolf zkušeně hmatá pod
sedačku pro klíče od zapalování a startuje. Vladimír se snaží vzadu
nasoukat generálního tajemníka do rakve.
„Počkej,“ přispěchá mu Robert na pomoc a silou cpou oba
bezvládnou postavu do úzkého prostoru.
Z ústí chodby se ozve: „Musí být tady dole.“ Husák je
skoro v rakvi. Hlasité kroky se blíží.
Noční hlídač škrtl zápalkou. Plamen osvítil tabulku
„Zákaz kouření“. Hlídač přiložil zápalku k cigaretě.
Střecha nebyla od války opravována. Voda si našla po
těch letech cestu skrz. Pak už jen usilovně kapala na starý rozvod
acetonu. Té noci koroze dokonala své dílo a molekuly plynu začaly
narušeně unikat do zatuchlého vzduchu starého skladiště.
Husák už je v rakvi. Rudolf sedá za volant. V ústí
chodby zahlédnou postavu v dlouhém koženém kabátě a klobouku.
„Tohle skončí blbě!“ zamručí Vladimír. Má
pravdu. Vzduchem zaburácí hrom. Budova, ze které před chvílí vyšli, se
zachvěje. Z černé díry se vyvalí mrak prachu. Černá sanitka
odjíždí.
Budova výbuch přečkala, jen strop suterénní chodby se
sesul. Když se prach rozptýlí, zůstane ležet před vchodem zaprášený
klobouk.
Panelák
Pohřební vůz zastavil před panelákem. Rudolf se ohlédl
dozadu a povídá Vladimírovi:
„Ten magor tam chlastá denaturák na čistění skvrn, asi
si myslí, že je to vodka.“
Vladimír se otočil a spatřil, jak se Husák snaží
nadzvednout ze dna rakve. V ruce drží skleněnou lahev a chystá se
ochutnat. Je dezorientovaný surovým zacházením i výbuchem, ale vůni
alkoholu bezpečně pozná.
„Tohle se nám moc nepovedlo. Vezmeme ho nahoru a dáme ho
do kupy. Předpokládám, že StB jsme už setřásli. Důležité je ale, aby
ho v tomhle stavu neviděl vůbec nikdo,“ řekne Vladimír a vystoupí.
Robert stále sedí za volantem a přemýšlí. Vzpomíná na
všechna příkoří, co mu Oni způsobili. Jak ho vyhodili z univerzity. Pod
pohrůžkou kriminálu ho nahnali na špatně placené práce. Na všechny ty
výslechy, mlácení. Na to, jak dopadli jeho kamarádi. Udělalo se mu
zle. Ale teď má v ruce jejich hlavního organizátora. Člověka jenž
zaštítil svoji osobou všechno to svinstvo. Rukou bezděčně hmátne pod
sedačku. Studený kov. Co to může být? Těžký hasák. Z hrůzných myšlenek
ho probere Vladimírův hlas.
„Dělej, pomoz mi s ním.“
Robert si pomyslí: „Ještě není čas. Posral bych si
život a nikomu bych tím nepomohl. Musím si tu mstu líp
načasovat.
Konflikt 3
Nepozorovaně dostanou Husáka do Annina bytu. ✕ Někdo pozná Husáka a probudí řevem celou ulici.
Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?
Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?
„Kam ho táhnete, kdo to je?“ Zeptal se zvědavě stařík,
který vystoupil z výtahu.
„Nezacláněj, dědku!“ probudí se ve Vladimírovi jeho
pohrdání nulami.
„Co, co, co?“ nenechá se dědek. „Koho to táhnete?“ Snaží se
odstrčit Vladimíra a dostat se k postavě, kterou podpírá Robert.
Přešlapování se rozléhá po chodbě ztichlého
paneláku. Otevřou se dveře bytu v přízemí. Domovní důvěrnice v
natáčkách spatří postavy.
„Co se tu dě...?“ Poznala Husáka.
„Toto je akce Ústředního výboru Strany. Vše, co tu
vidíte, považujte za přísně důvěrné,“ důrazně odpověděl Vladimír na
nedořečenou otázku. A pokračuje: „Soudruh jde poblahopřát k svátku své
sestřenici Anně. Cestou trochu prochladl, a tak mu pomáháme. Vraťte se
do svého bytu.“
„Ale dnes přece není Anny!“
„Soudružka slaví na Annu Proletářku,“ odvětil Vladimír a hned má po ruce svůj diář. Otevře ho na založeném místě a skutečně na
ten den je v kalendáři natištěno: „Dnes slaví svátek Anna
Proletářka“.
Babice ztichla. Otočila se a zalezla, dědek pokračoval
v cestě na pivo a šofér a oba soudruzi už bez problémů vyjedou výtahem
až do horního patra.
Anna jim otevřela tak, jak čekala na svého milence. V
hedvábné poloprůhledné košilce. Rudolfovi dnes podruhé spadla
čelist.
„Tak takhle vypadá nóbl panička.“ Anna mu ale
nevěnovala ani trochu pozornosti. Vrhla se hned ke svému, stále ještě
dezorientovanému milenci a odvedla ho do ložnice.
„Bubu, kde jsi se tak zřídil?“
„Dneska z toho nic nebude. Safra, nevyšlo to. Dones mi vodku. Musím se dát do kupy,“ odvětil
Husák. Sebral se a odkráčel do ložnice. Posadil se na postel a začal
si mnout spánky.
Vladimír scéně přihlížel a v jeho hlavě se začal rodit
plán.
„Nemáte tu nějaký uklidňující prostředek?“
„Je ve skříňce nad linkou.“
Ve skřínce byly všelijaké léky. Samé západní
značky. Vladimír po chvilce našel, co hledal. Vymáčkl si do ruky
několik prášků z platíčka. Pak vyškubl Anně z ruky flašku vodky a skleničku.
„Já se o něj postarám sám, vy se radši věnujte tady
šoférovi, ať vám tu nic neukradne.“
Rudolf si zatím v obýváku prohlížel rozečtenou
knihu. Anna se k němu otočila.
„Znáte to?“
„No jasně.“
„Vy jste četl Kunderu? To bych do vás neřekla.“
„Tohle jsem četl ještě ve strojopisu. Milan se mně
občas ptal na názor.“
„Vážně?“ Anna zjihla a úplně zapomněla na svého
Bubu.
Vladimír rozmačkal hrst barbiturátů do sklenky
vodky. Pak se odebral do obýváku.
Konflikt 4
Husák lest neprohlédne, vypije vodku a usne jako špalek. ✕ Husák lest prohlédne, Vladimír ztratí veškerou důvěru a Husák se pokusí utéct.
Vladimírův cíl: Zažije Vladimír akci jako James Bond?
„Co to plave na dně?“ zeptal se Husák
podezřívavě.
„Nevím, asi nějaká špína. Vodka to vydezinfikuje. Pij,
soudruhu, udělá se ti dobře.“
Husák si ještě chvilku pohrával se skleničkou a pak ji
na jeden hlt vyprázdnil.
Mezitím dál Robert v obýváku flirtuje s Annou.
Konflikt 5
Anna Robertovi podlehne. ✕ Anna nepodlehne, navíc se pokusí vzbudit Bubu a nebo uteče z bytu a ztropí vyrvál.
Robertův cíl: Vyspí se Robert s Annou?
Anna se natáhla pro další knihu, s kterou se chtěla
pochlubit, a bezděčně se dotkla tělem Robertovy ruky. Když Robert
ucítil na ruce tlak Anniných ňader a přes tenké hedvábí se do jeho
kůže obtiskla bradavka, přestal se ovládat. Sevřel Annu rukama.
„Já tě stejně od někud znám,“ pravila Anna a snažila se
vymanit z jeho sevření.
„Už vím. Když jsem byla malá holka, jezdila jsem s mámou
často k jedněm cizím lidem na chalupu. Říkalo se tam tomu Hrádeček,
ale byl to jen takový velký barák u lesa.“
Rudolf zajel rukou do jejích kalhotek.
„Byla jsem tenkrát malá holka. Ty jsi tam hrával v
nějaký kapele na kytaru. Moc ses mi líbil.“
Robertovi se v myšlenkách vybavila krásná tvář podobná
Annině.
„Tak tohle je Věrčina dcera.“
Vzpomněl si na řádění na koncertech a na divoké mejdany plné
alkoholu i drog. Na krásné večery v náručích intelektuálek
mluvících o dialektice a podobných nesmyslech. Na jeho přitakávání a předstíraný zájem. Ve skutečnosti mu tenkrát šlo ve vztahu k ženám jen
o jedno. Tohle všechno mu ten zkurvysyn Husák a jemu podobní
vzali. Vlhko mezi prsty ho vrátilo
na zem. Annin župánek sjel na podlahu, vrhli se na sebe.
Anna objímá polštář a blaženě oddychuje. Robert ji
přikryje dekou a jde do kuchyně. Vladimír sedí u stolu a civí do flašky vodky. Přemýšlí. Robert dojde k lince a vytáhne
ostrý nůž. Pak jde do ložnice. Na posteli tam oddechuje Husák. Robert se nad ním nakloní a pevněji sevře nůž v ruce.
„Nech toho. Mám lepší plán, jak se mu pomstít. Něco víc než mu
objet milenku nebo ho kuchnout.“
Robert si přisedl k Vladimírovi a dolil si skleničku z flašky vodky. Vladimír mu pak řekl o tom, že má Husák další den
projev v Národním shromáždění. Že ten projev je velice důležitý. Že se
bude týkat posledního prohlášení Helsinského výboru. Prý tam budou
zahraniční novináři a možná to bude přenášet i Eurovize. A co kdyby
mu, zatím co spí jako špalek, ten projev trochu pozměnili. Husák si
důležité projevy nepíše sám a často si je čte těsně před
vystoupením. Mohli by v tom projevu Stranu nebo alespoň Husáka
zdiskreditovat.
Robert pokrčí rameny, zdá se mu to trochu komplikované,
ale hned dává k dobru své akademické vzdělání. Určitě by dokázal
napsat něco, co by na první pohled nevypadalo podezřele, aby to Husák
přečetl, ale každému posluchači by po chvíli muselo být jasné, co to
ta normalizace poměrů ve skutečnosti je.
Motivaci Vladimírova jednání ponecháváme na čtenářově
úsudku. Možná se v něm probudila nechuť ke Straně, která ho přinutila
před lety sklonit hlavu, a nebo mu jde jen o to znemožnit Husáka a v nastalé
krizi se posunout o pár příček v hierarchii výš.
Národní shromáždění
Pohřebák zaparkovali ve vedlejší ulici.
Konflikt 6
Postavám se podaří proniknout do budovy Národního shromáždění. ✕ Postavám se to nepodaří.
Společný cíl: Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?
Pohřebák zaparkovali ve vedlejší ulici. Pěšky došli ke
dveřím budovy. Vladimír zazvonil a přitiskl svoji členskou legitimaci
k proskleným dveřím.
„Kampak, pánové, takhle v noci?“ zeptal se vratný, když
odemkl. Podezřívavě sledoval oba pobudy. Rudolfův zevnějšek nebudil
nikdy moc důvěry u obyčejných lidí, ale dnešní noc se podepsala i na
vzhledu Vladimíra. Umouněné vlasy, zpocená tvář, mdlé nepřítomné
oči.
„Jsem Vladimír Stádník, člen Ústředního výboru
Komunistické strany Československa. Zapomněl jsem si v kanceláři
dokumenty.“
„To je mi jedno, kdo jste. V noci je každému zakázaný vstup. I pro členy ÚV. To jistě víte.“ Odvětil vrátný pevným
hlasem.
„Asi jste neslyšel o včerejším usnesení ÚV o vstupu do
budovy Národního shromážděni? Tady mám s sebou kopii.“ Vladimír vytáhl
ze svého diáře složený list papíru.
Vratný ho zklamaně pročetl a pokýval hlavou. Pak mu oči
zazářily.
„Jdete o týden dříve. Tady dole je datum
platnosti. Přijďte až ráno. A teď ustupte, ať mohu zavřít.“
Vladimír se urazil. Takhle s ním již dlouho nikdo
nejednal. Navíc takováhle nula. Nadechl se a pak soustředěně pevným
hlasem pravil:
„Opravdu víš, s kým jednáš, soudruhu? Jsem členem ÚV a mám
tedy moc nad životem a smrtí takových červů, jako jsi ty. Četl jsi
Solženicyna? Víš, co v Sovětském svazu dělají s nickama, jako seš ty?
Uhni, nebo tě tvoje rodina už nikdy neuvidí!“ Poslední slova Vladimír
křičel.
Vrátný se vyděsil. Vzpomněl si na své dětství v
padesátých letech. „Soužení Lenina“ sice nikdy nečetl, ale ten tón ho
vyděsil natolik, že zmlkl a ustoupil od dveří. Oba dobrodruzi prošli
vestibulem a výtahem vyjeli do horního patra.
Ve svitu poblikávajících zářivek došli oba až ke
kanceláři generálního tajemníka.
Konflikt 7
Postavám se podaří podvrhnout změněný text proslovu. ✕ Postavy se prozradí, ztropí hluk, na místo dorazí policie.
Společný cíl: Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?
V Husákově kanceláři stál mohutný mahagonový stůl. V
porovnání s okolním moderním nábytkem působil impozantně a dával všem
jasný signál o významu svého uživatele.
„Tady si je schovává,“ pokusil se Vladimír otevřít
šuplík. Byl samozřejmě zamčený. „Měli jsme mu vzít klíček,“ povzdechl
si.
Roberta už zase přešla trpělivost. Chtělo se mu spát, a tak vzal
za šuplík silou. Nepovolil. Teď už se opravdu naštval. Popadl
ze stěny hasicí přístroj, a než mu Vladimír mohl zabránit, urazil
celou přední část šuplíku i se zámkem. Prohrabali se dokumenty, až
nalezli tu správnou obálku. Robert zasedl k psacímu stroji a začal
dokument přepisovat. Sem tam ale něco změnil. Při každé takové změně
mu po tváři přejel škodolibý úsměv.
Hotový podvrh pak společnými silami zavřeli zpět do
stolu. Snad se šuplík ráno nerozpadne Husákovi pod rukama.
Husák spal jak dřevo a neprobudilo ho ani zvonění, když
se Robert s Vladimírem vrátili. S Anninou pomocí omyli spícího Husáka
a vykartáčovali jeho oblek. Anna se na nic neptala. Přece jenom si už
uvědomila, jaké následky jí může přinést večerní úlet.
„Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. Vůbec nic si ze
včerejší noci nepamatuji. Musel jsem asi vypít hodně vodky,“ prohlásil Husák,
když otevřel oči. Anna ho políbila na čelo. „Pospíchej, Bubu, ať stihneš
ten svůj projev.“
Husák vyběhl z paneláku. Zarazil se, neboť nikde
neviděl služební tatru. Vladimír mu pokynul ze zaparkované
sanitky.
„Součást večerního krytí,“ odvětil Vladimír na Husákův
nechápavý výraz a uvolnil mu místo vedle řidiče. Sám si zalezl
dozadu.
„Vypadá to, že si toho moc nepamatuje,“ ulevilo se
mu.
Do postranní ulice u budovy Národního shromáždění
dorazili akorát včas. Husák nebude mít kdy na první přečtení
proslovu.
Konflikt 8
Husák nic neprohlédne a přečte celý proslov. Nikdo se ho nepokusí přerušit. Strana se totálně znemožní před celým světem. ✕ Husák význam pozměněného textu pochopí a začne přednášet spatra. Pln energie po důkladném spánku vloží do projevu všechno své řečnické umění. Autentický projev bude tak přesvědčivý, že znejistí i zahraniční reportéry.
Společný cíl: Provedou Vladimír a Robert něco, co zasáhne Stranu?
Jako člen ÚV sedí Vladimír na tribuně. Sedí, hledí do
obecenstva a třese se strachy. Husák začíná číst. Vladimír stále neví,
na čem je. Husák řeční, až se dostane k pozměněné pasáži. S úlevou
Vladimír poslouchá Robertova slova:
„A oni nám ti samozvanci z jakéhosi Helsinského výboru
tvrdí, že tu máme politické vězně. No, jistě že je tu máme. A jsme na
to hrdí. Cožpak si za to nemohou sami? Jistě že se možná najde mezi
těmi 15 000 vězni nějaký, který jen přimaloval knír na obrázek Lenina
v novinách. Ale já se ptám, jak jinak prohlubovat boj za mír,
socialismus a sociální pokrok v současné etapě soudobé epochy? Kdysi
samotný generalissimus pravil: ‚Vnitřní nepřítel revoluce je horší než
Hitler. Hitler v nejhorším povraždí váš národ, zbaví vás těch
prolhaných Židů, ale nikdy nezlomí ducha revoluce. Naproti tomu: proti
vnitřnímu nepříteli je třeba zakročit tvrdě. Hraje si někdo na
intelektuála, pošlete ho pracovat do slévárny. Reptá i tam, pošlete ho
za polární kruh. Stále reptá? Seberte mu šaty.‘ A přesně v tomto duchu
s reakcí jednal náš první dělnický prezident a přesně v tomto duchu
budeme jednat i my.“
Sál při těchto slovech ztichl. Husák se odmlčí a znejistí.
Nenadálé ticho probudí dřímajícího Lenárta. Ten chvíli
mžourá na okolní svět a pak začne tleskat. Pěkně hlasitě po
soudružsku. Ostatní straníci se přidávají. Indra, Jakeš a nakonec i
Štrougal. Pak už tleská celá tribuna. Funkcionáři vstávají
a poplácávají se po ramenou.
„To jsme jim to nadnali – imperialistům jedněm.“
Řadoví členové shromáždění i obecenstvo však mlčí. Jen
přítomní zahraniční novináři si narychlo balí své věci.
„Tohle bude zítra na titulní straně. Rychle k telefonu.“
Super prace masaci :)) ses trida
OdpovědětVymazat